pátek 19. května 2017

O tom, jak jsem vykročila ze své komfortní zóny

Pěkný den :)

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o maličkost z mého osobního života, která mě posunula o kousek dál. Už teď můžu říct, že nebylo vůbec lehké překonat vlastní strach a vydat se do neznáma. Totiž v komfortní zóně se cítím strašně pohodlně, ale někdy je to nuda a chce to výlet...



Už teď vím, že tohle nebude jen o jedné věci, která se stala nedávno. Mám takový pocit, že si vy, mé čtenářky, zasloužíte vysvětlení, proč je od začátku roku na blogu mrtvo. Bude nejlepší, když začnu pěkně od začátku...


Moje špatné období přetrvávalo někdy od konce září 2016, ale je pravda, že od ledna se to místo zlepšení spíše zhoršovalo a v dubnu tomu jedna věc dala korunu.
Od začátku roku jsem se necítila dobře, přetrvávala u mě špatná nálada, byla jsem často smutná a znechucená životem. Tak to šlo několik měsíců po sobě. Kvůli špatnému psychickému stavu se mi opět zhoršila pleť (to člověku na sebevědomí opravdu nepřidá) a celkově jsem se cítila pod psa. Tohle všechno se také odrazilo na blogu. Byly víkendy, kdy jsem na psaní článků neměla ani pomyšlení. Občas jsem se do focení a psaní musela nutit, protože jsem nechtěla, aby se za měsíc na blogu neobjevil ani jeden článek. Doslova jsem bojovala se sepsáním alespoň jednoho krátkého článku. Úplně jsem zrušila shrnutí měsíce, protože jsem za daný měsíc neměla žádné fotky a nechtěla jsem vám předávat negativní myšlenky a stěžovat si, jak je život nefér. Jedinou světlou chvilkou za tyto měsíce bylo setkání s Astrid, kde jsem načerpala pozitivní energii a po setkání jsem měla dobrou náladu. Bohužel ta nepřetrvala dlouho. V dubnu se stalo něco, co mě srazilo na kolena. Řekla bych, že právě v dubnu jsem si sáhla na dno svých sil. Z toho všeho jsem byla vyčerpaná.

Právě ta špatná věc mě doslova nakopla k tomu, abych si našla brigádu. Konečně se dostáváme k jádru věci. Právě o brigádě má být dnešní článek. Brigádu jsem si chtěla najít už delší dobu, jenže tu byl menší problém. Nejsem člověk, který by byl otevřený světu. Dělá mi problém mluvit s cizími lidmi a seznamovat se s nimi. Právě to chci změnit. Každopádně to, že si najdu brigádu, jsem plánovala někdy od prosince. Jenže ne a ne se k tomu dokopat. Pořád jsem se na něco vymlouvala. V dubnu jsem toho už měla dost a řekla jsem si, že něco se svým životem musím udělat. Nemůžu se donekonečna utápět v smutku. To, jak se budu cítit je jenom o mně. A já chtěla být už konečně šťastná.

Tak jsem se jedno odpoledne dokopala k tomu, abych sepsala životopis. Opravdu jsem nevěděla, co do něj dát, ale nějak jsem to splácala. Nakonec jsem poslala tři žádosti. Celkově jsem dostala dvě odpovědi. Jedno nevyšlo a jedno vyšlo. Ozvali se mi z kina, kde jsem posléze byla pozvaná k ústnímu pohovoru. Brala jsem to celkem na lehkou váhu, protože jsem si nemyslela, že bych měla šanci uspět.
Při pohovoru jsem nebyla nervózní. Byla jsem celkem klidná, což mě samotnou překvapilo. Pohovor končil otázkou, od kdy bych mohla začít pracovat, pokud by mě vzali. Já jsem odpověděla, že hned a paní na to odvětila, že mi gratuluje a že jsem přijatá. První jsem si myslela, že si dělá srandu, ale ona mi vzápětí potvrdila, že to myslí vážně.
Od té chvíle se moje nálada obrátila o 180°. Najednou jsem přestala myslet na věci, které mě dělaly smutnou. Nepřemýšlela jsem nad minulostí a neříkala jsem si: "Co kdyby...". V tu chvíli jsem žila přítomností a byla jsem na sebe opravdu pyšná, že jsem to zvládla. Vlastně jsem na sebe pyšná pořád, pro mě to byl velký krok.
Dokázala jsem vykročit ze své komfortní zóny. Překonala jsem děsný strach a vydala se do neznáma... A víte co? Vůbec toho nelituji. Právě naopak jsem moc ráda, že jsem to udělala. Věřte mi, že to vůbec nebylo lehké...



Z práce v kině mám dobrý pocit. Na začátku to bylo celkem těžké, protože mě zahltily mraky informacemi. Na první směně jsem se strašně styděla, ale to po třech hodinách přešlo a po zbytek směny jsem se cítila fajn a byla jsem ráda, že tam jsem. Už teď se těším na další směnu. Doufám, že to bude nadále takhle v pohodě. Snad nejsem jen zaslepená iluzemi. Je to teprve začátek. Je přede mnou plno věcí, které se musím naučit. Každopádně já jsem tomu všemu plně otevřená a těším se na to.
Ještě něco bych na sebe měla prásknout... Na filmy vůbec nekoukám. Zrovna tahle činnost mě vůbec nebaví, dávám přednost knížkám. Do kina vůbec nechodím... Tak jak to, že pracuju v kině?? Sama tomu nerozumím, ale jsem za to neskutečně ráda! Věřím tomu, že se to v následujících měsících změní. Beru to jako výzvu a super životní zkušenost.

Opuštění komfortní zóny není jednoduché, ovšem nestojí vás to ani korunu a můžete přitom hodně získat. Od začátku roku se mi již dvakrát povedlo vykročit z komfortní zóny. Poprvé to bylo, když jsem jela do Prahy na setkání s Astrid a po druhé to bylo teď - hledání brigády.


Z mé strany je to všechno. Jsem ráda, že jsem to ze sebe dostala. Cítím se dobře a opět se mi potvrdilo, že jsem strůjcem vlastního štěstí. To jestli budu šťastná mám jen já ve svých rukou... 
Byla bych ráda, kdybyste mi do komentářů napsaly, jestli máte brigádu anebo kdy jste naposled vykročily ze své komfortní zóny. Nebo mi prostě jen napište, jak se máte :)

P.S.: Byla bych ráda, kdybyste tento článek braly jako inspiraci. Pokud jste právě v situaci, kdy byste chtěly něco zkusit, ale bojíte se, překonejte svůj strach a jděte si za svým cílem. Nebude to lehké, ale bude to stát za to. Přestaňte hledat výmluvy a začněte již dnes. 

P.P.S.: S články to bude asi jako do teď. Kvůli brigádě asi nebudu mít moc času, ale budu se snažit. Přece jenom psaní mě baví a je to něco, co mě naplňuje. Budu se snažit si články připravovat dopředu.

16 komentářů:

  1. Mám úplně stejný problém - bojím se mluvit s lidmi. Brigádu jsem ale už potřebovala jako sůl, a tak jsem taky rozeslala pár životopisů. Ozvali se mi z drogérie a od 1. června nastupuji. Nebojím se toho, jak budu zvládat školu a kolik budu a nebudu mít času. Bojím se té komunikace. Věřím, že tento blok ze sebe dostanu a to jedině tak, že budu muset!

    http://elisminarova.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je skvělé! Doufám, že tvůj první den v práci byl fajn :)

      Vymazat
  2. Super článek Markétko, zrovna teď jsem potřebovala přečíst si něco takového, protože je večer, moc přemýšlím, že.. Brigáda u mě už nestačí, ale pořád odkládám tu jednu hóóódně velkou věc, která teda ani není zadarmo a fakt se toho bojím, i když vím, že mně to v hodně věcech pomůže.. Napsala jsi to dobře a já jsem ráda, že jsi zase šťastnější :) Míša

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc, Míšo :) Za sebe bych ti doporučila, abys to přestala odkládat a šla do toho po hlavě. Když víš, že by ti to pomohlo, proč to odkládat?

      Vymazat
  3. Gratuluju :) porazit strach je někdy těžký, sama od sebe to znám docela dobře, myslím, že čím častěji půjdeme do věcí, z kterým máme strach (v hlavě), tím to je lepší. Ono ve skutečnosti se nikdy skoro nic nestane, což neívme do té doby, než to nezkusíme. Při čtení jsme měla radost i za tebe :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Zuzi :) Máš naprostou pravdu.

      Vymazat
  4. To je super, že se to povedlo! S vydáváním článků bych si starost nedělala, podle mě se do toho člověk rozhodně nemá nutit. Snad se ti tam bude líbit i nadále a špatná období jsou pryč :) A o pupíncích ze stresu mi povídej, 3 dny před maturitou a obličej plnej strupů, krása :D :D
    Cosmokočka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No nechci se vidět příští rok na maturitě... Můj obličej bude v katastrofálním stavu :D

      Vymazat
  5. Markétko, já jsem moc ráda, že jsi tu brigádu našla, však na tom setkání jsme o tom mluvily a musím říct upřímně, že já jsem z Tebe poznala, že jsi nějaká smutná. Tak jsem moc ráda, že jsi ze zóny vystoupila a našla sis brigádu. Ještě tam potkáš nějakýho fešáka, to bude super :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už je to všechno lepší, tak snad to tak bude nadále :) Měj se pěkně, Veru ♥

      Vymazat
  6. Moc gratuluji. Vystoupit z komfortní zóny je opravdu těžké. Jen tak dál....

    OdpovědětVymazat
  7. Marki, ver, že jsem to měla úplně stejně. Otrávená životem a vším. V té chvíli me šíleně nakoplo to naše Astrid setkání (na které se mi samozřejmě nechtělo) a pak to náhle stěhování téměř ze dne na den. Bála jsem se toho, pořád jsem premyslela, zda nedělám blbost. A ted? Jsem zase vyrovnaná, šťastná a spokojena.... Občas je vážně třeba opustit svoji komfortní zónu..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je super. Vím, že si na tom setkání Astrid o Praze a stěhování mluvila, a proto jsem ráda, že se ti to splnilo :)

      Vymazat
  8. Jee držím palce!<3 neboj, za chvilku si na vše zvykneš :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, děkuji :) Jasně, bude to dobrý! :)

      Vymazat

Děkuju za každý Váš komentář. Dělají mi neskutečnou radost. :)

Blogger Template by DanyČuks